Příběhy dobrovolníků

Video s bývalými dobrovolnicemi

Rozhovor s dobrovolnicemi Nare a Kristýnou o tom, jaké to je být dobrovolnicí v Latě. O zkušenostech z výcviku, společných zážitcích a o tom, co si z toho odnášejí do života.

Dobrovolnice Monika jako mentorka Hanky

„Byla jsem v Latě mentorkou více jak dva roky. Po celou tu dobu jsem doprovázela jednu mladou slečnu na její cestě dospíváním. I když ta cesta vedla přes pobyt v Bohnicích, středisko výchovné péče a rozhodování, zda být či nebýt v sedmnácti letech matkou, dokázaly jsme vedle vážných témat zažívat na našich schůzkách i spousty legrace. Výsledkem toho všeho byl vztah založený na důvěře. Ona věděla, že mi nemusí lhát, že mi může říct cokoliv, protože nepřijde žádný trest, jen společné zamyšlení se nad tím, co se stalo. Náš laťácký mentorský vztah už byl oficiálně ukončen, ale obě víme, že na vztahu mezi námi se nic nezměnilo. Rozhodla se pokračovat dál sama a já vím, že to zvládne…věřím jí.

S dobrovolnickým mentoringem jsem začínala kvůli praxi do školy. Dnes můžu říct, že mi to dalo mnohem víc, než jsem čekala. Díky kvalitnímu vedení a supervizi poznávám sama sebe a můžu na sobě pracovat. Pořád se posouvám někam dál. Cítím, že dělám něco, co má prostě smysl.“

Dobrovolnice Verča jako mentorka Františka

„Lata mi trochu převrátila celý můj studentský, a nyní i pracovní život. Byla jsem studentkou marketingu a přemýšlela jsem, jaké práci nebo jiné aktivitě se věnovat, aby mě naplňovala a měla dle mého úsudku smysl. Vždy mě to táhlo k problematice mezilidských vztahů, k práci s mladými lidmi a dětmi. Řekla jsem si, že když už jsem se neodhodlala v tomto oboru studovat, pokusím se tomu věnovat volný čas. Začala jsem hledat a narazila jsem na Latu. Dobrovolnictví formou provázení mladých lidí, kteří prochází nějakým nelehkým obdobím, mě zaujalo. Lata navíc nepožadovala vzdělání či praxi v oboru, jen chuť a motivaci pomáhat.“

„Po úspěšném přijímacím pohovoru a zaškolení jsem byla brzy seznámena s klientem. Lata se snaží, aby dobrovolník byl klientovi přidělen přímo míru. A v našem případě s Františkem to vyšlo parádně! Brzy jsme se sblížili a dva roky s ním utekly „jakoby nic“. A to přesto, že se za tuto dobu v mém životě událo plno zásadních věcí. Dobrovolnictví mě chytlo natolik, že jsem se rozhodla, že se chci pomáhajícím profesím věnovat i v zaměstnání. Změnila jsem obor, nastoupila na magisterské studium Speciální pedagogiky a získala jsem i práci v oboru. Kombinace takto zaměřené školy, práce a dobrovolnictví mě moc baví, naplňuje a na konci dne mám ze sebe dobrý pocit. Věřím, že už mě žádný skok po hlavě do jiné profese nečeká. Jsem nyní spokojená s tím, čemu se věnuji. A za to patří i Latě velké DÍKY!“

Dobrovolnice Věra jako mentorka Tomáše

Má práce s klientem Laty pro mě byla velikou školou. Možnost setkávat se s člověkem, který má nějaký problém, psychický a také fyzický, protože Tomáš byl nedoslýchavý, mi hodně přinesla. Naučit se komunikovat s někým jiným a odlišným. Nahlédnout do jeho světa. Naučit se s ním komunikovat, tak, aby to bylo příjemné a přínosné pro nás oba. Dlouhou dobu jsem si o sobě myslela, že má povaha je klidná. Byly však situace, které mě přesvědčovaly o opaku. Měla jsem úžasnou možnost pracovat i sama na sobě, poznávat svá slabá místa a tím osobnostně růst. Jsem ráda, že jsem s dobrovolnictvím začala, protože umožnilo rozvíjet se a růst nejen mě, ale i Tomášovi. Někdy to bylo hodně těžké, ale když se teď ohlédnu zpět, tak za sebou vidím ohromný kus práce, který jsme s oba zvládli a jsem ráda za to, jak to vše bylo. Nic bych na tom neměnila. Můžu se zhluboka nadechnout a říct si: ,,Ano, stálo to za to!“ Museli jsme překonávat spousty těžkostí. Jedním z hlavních témat celého vztahu bylo pro Tomáše ,,naučit“ se komunikovat s lidmi kolem sebe, ale pod tím vším probudit lásku sám k sobě, s tím spojené poznání sám sebe a překonat pocit ohromné samoty, která byla komplikovaná jeho handicapem. Pro mě bylo naopak těžké najít si hranice a uchránit si svůj osobní prostor, jelikož Tomáš se snažil do něj neustále vstupovat. Nakonec se mi podařilo hranice nastavit zdravě a udržet si je. Nejdůležitější bylo s ním zůstat a vydržet. To bylo to největší, co jsem mu mohla poskytnout. Byl totiž zvyklý, že od něj lidí – kamarádi odchází a tak měl v sobě pocit křivdy, osamocenosti a chaosu. Měl velké problémy se sebereflexí. Nedokázal mluvit o svých pocitech, o tom, co zažívá a cítí. Bylo velkým pokrokem, když se postupně otevřel a začal sám sebe vnímat. Postupně jsem měla pocit, že přede mnou roste člověk, výš a výš a závěrem všeho bylo, když na poslední schůzce při našem loučení řekl, že se my dva už sice neuvidíme, ale že má kamarády! V podstatě nejde slovy popsat celý ten proces, kdy se setkáváte s někým a společně jdete nějakou dobu kus cesty. Stojí za to, to vyzkoušet na vlastní kůži. Dobrovolnictví mě jednoduše baví. S novým laťáckým menteem přichází vždy nová výzva.